„Začátek jara je pro mě srdeční záležitost. Pro Jakuba, trumpetistu naší swingové kapely, taky,“ prozrazuje Jiří Vejdělek (režisér a moderátor naší show Velká Swingová Noc), jak s ním i dalšími muži mává změna ročního období.
„Už se to na nás zase valí,“ sesune se vedle nás na židli. Má o fous vyšší tlak, a tak ho příchod jara každoročně děsí.
Po všech těch mrazivých měsících, kdy se ženy po městě pohybovaly zahalené až po uši, se obává toho tradičního šoku, kdy se z ničeho nic vyloupnou ve vší nádheře a ulice zaplaví jejich půvab.
„Z toho mě klepne,“ hrozí se a kývne k dívce přecházející lokál.
„Podívejte, třeba támhleta brunetka, už teď z ní mám tep dobrých dvě stě úhozů za minutu, a to si ještě ani nesundala kabát. Co až to propukne naplno?
„Uklidni se,“ chlácholíme ho. „Třeba ještě přijde studená fronta a vydrží až do července. Nebo letos budou v módě roláky a sukně až na zem.“
„To si žádnej návrhář netroufne,“ mávne Jakub rukou.
„Proč ne?“ přesvědčuju ho. „Vždyť už jim vsugerovali i ty volný turecký kalhoty, ve kterých se dá odnést pohodlně celý týdenní nákup.“
„Kéž by. Ale spíš jim doporučej, aby na sebe hned v březnu hodily sukně užší než můj pásek a místo svetru jen jeden velkej výstřih. A mě to složí hned na prvním chodníku.“
„Třeba ti některá z kolemjdoucích dá ochotně umělé dýchání,“ povzbuzuje Jakuba Petr, náš kapelník.
„A to mě definitivně dorazí,“ stěžuje si Jakub.
„Copak ty ženské nemají aspoň špetku soucitu? Kdyby ty vrstvy aspoň sundávaly postupně, ale to ony ne. Hned jak teplota jen trochu povyleze, vyrojí se a zaútočí rovnou všema zbraněma najednou. Vždyť to je po tom zimním klidu o infarkt.“
„Přej jim to. Víš, jak dlouho se na to těšej, a co všechno kvůli tomu vytrpěly? Zatímco ty ses od Vánoc nepřestal cpát, tak ony držej dietu, za kterou by se nemusel stydět ani Gándhí. My si válíme šunky na baru a ony se potěj v posilovně, jen aby měly figuru. A ty bys jim teď chtěl upřít možnost se trošku pochlubit? Vzchop se. Jsme chlapi. Musíme něco vydržet!“ krotíme Jakubovo rozhořčení. Ale kardiak už je v ráži.
„Dobře, ale přeci se nenechám zabít. Letos se na ten jejich útok musíme pořádně připravit.“
„Jak to chceš udělat?“ zajímá nás. Jakubovi se rozsvítí oči.
„Musíme se bránit pomocí Es Vé Vé – Systému Včasného Varování. Tady jsem vypracoval podrobnej plán s jednotlivejma stanovištěma, ze kterých si budeme vzájemně hlásit, kde je ta jejich ofenzíva zrovna nejžhavější,“ rozloží před námi kamarád mapu města plnou zakreslených značek a vyložil nám obrannou strategii podobné té, která jak nezapomene zdůraznit: „… udržela staletí po kupě říši Inků a Angličanům zachránila zadek v bitvě o Británii.“
„Už dělám i aplikaci pro mobily,“ hřímá.
Nepochybuji, že díky tomuto rafinovanému systému bude letos mé srdce určitě v bezpečí. Než vyjdu ze dveří, varuje mě můj telefon Jakubovým hlasem: „Nábřeží se vyhni nebo ho přeběhni se zavřenýma očima a na Národní radši vůbec nechoď, protože tam je od rána čtvrtý stupeň ohrožení.“
Ovšem já si to stejně drze střihnu přes Náplavku a kolem Národního, protože nemám problém ani tak se srdcem jako spíš se zády. A můj chiropraktik mi procházku jarními ulicemi vřele doporučuje, protože všechno to otáčení za ženskou krásou mi dělá náramně dobře na krční páteř.